Úvod mým čtenářům

Vítej, můj čtenáři, v mém světě, v athanoru ducha temnoty a krve, krásy a lásky, krutosti a něhy, života a smrti, vítej v mém království neviditelného objetí vybuchující imaginace, v čase plynoucího skrze minulost, přítomnost a budoucnost beze spěchu, v němž se můžeš donekonečna oddávat ničím a nikým nerušenému snění, vítej v mém příbytku tajemství duše, kde proměním se v tichého společníka na Tvých cestách v říši spánku…

Můj čtenáři, nech se pohltit mými slovy, jež jsou sžíravá jako kyselina a něžná jako květ právě rozkvetlé růže, tvrdá jako kalená ocel meče a křehká jako květ motýla, líbezná jako úsměv milenců a krutá jako hořkost a bolest života, ostrá jako břit gilotiny a otupělá jako opilost v zapomnění, rozpolcená jako sen a skutečnost, však spravedlivá a vyrovnaná jako smrt…

Můj čtenáři, říkám si tvůrce, protože postrádám příhodnější označení, v mém díle není obsaženo nic, než nutkání stále tvořit. A nemohu za to, že si na mne lidé ukazují jako na něco výjimečného, jako na stvůru či bizarnost. Nikdy jsem se totiž nesnažil takového postavení dosáhnout, a nebudu se ani snažit ho zachovat. Já bořím jen historické mýty, vyvracím společenské lži a odhaluji skutečnou pravdu v našem vylhaném světě. Propadám se ve svých minulých životech, vyvolávám duchy z budoucnosti a vzývám přízraky z hlubin podvědomí v přítomnosti, neboť minulost, přítomnost i budoucnost pro mne splývá v jeden okamžik trvající vteřinu i věčnost…

A megalomanie, můj čtenáři? Ano, někdy mi stoupne do hlavy, ale myslím si, že jsem po prožitých zkušenostech, okamžiků štěstí i utrpení, naplnění i ztrát, lásky i bolesti, osudových setkání i zlomů, starých konců a nových začátků docela imunní. Musím jen stále znovu a znovu přemýšlet a tvořit ve světě, ve kterém nyní žijeme. A to mne vždy spolehlivě opět vrátí a postaví zpátky na zem. I když to nutkání tvořit je tu pořád stejné. Pořád dokola, ve dne i v noci…

Můj čtenáři, pokud chceš poznat i sám sebe, zvol si cestu poznání prostřednictvím mých slov a dosáhneš stínu svého ducha, a pokud překonáš hrůzu z přízraků a strach ve svém podvědomí, teprve tehdy pak poznáš kdo opravdu jsi, a na jaké straně stojíš…

Můj čtenáři, oba nerozdělitelně patříme k sobě jsouce spojeni neviditelným a nezpřetrhatelným poutem zákonů příčin a následků, polarity a rezonance, synchronicity a principů, neboť ty i já jsme jedno.

Ty jsi můj obraz, já jsem tvé zrcadlo, ty jsi můj smích, já jsem tvůj pláč, já jsem tvé druhé já, neboť ty i já jsme jedno. Jedno a totéž. Já a ty jsme my.